Falešný smysl života?

18 minut čtení

Myslím, že každý by se měl stát bohatým, slavným a splnit si vše, po čem kdy toužil, aby si uvědomil, že to není odpověď, kterou hledá.

Jim Carrey

Jsou tak lákavé. Jsou sladké. Jsou populární.

Hovoříme o „falešných smyslech života“, které uvedl Robert Greene ve své výborné knize The Laws of Human Nature.

Každého sem tam zlákají, na tom samo o sobě nic není. Lidstvo si na nich ujíždí už od samého počátku. Může se však stát, že nás úplně pohltí a zaslepí. Jsou totiž jednoduchou, dostupnou a populární záplatou pocitu prázdnoty, vatou, která tu díru uvnitř nás vyplní. Vytváří však pouze iluzi nějakého smyslu, s opravdovým nemají pranic společného. V dnešní době je jednodušší než kdy dřív se jimi nechat unést.

Proč se tímto tématem vůbec zabýváme? Neznáme nikoho, kdo by si alespoň jednou za život nepoložil otázku, proč tu vlastně je. A vy?

Podtext celého článku proto je, abychom se vydali hlouběji. Od přírody tíhneme k tomu mít nějakou životní misi, poslání, smysl, úděl… Můžeme to nazvat, jak jen chceme, o slova tu nejde. Chceme cítit, že naše existence nás nejen baví, ale zároveň i něčemu přispívá. Nejdříve vám proto v článku představíme ta falešná, povrchní, blyštivá šidítka, a poté se zaměříme na úvahy o tom, jak vůbec začít v tomto chaotickém světě hledat nějaký skutečný smysl.

1. pozornost

Lidé vždycky vyhledávali potlesk a pozornost ostatních pro utvrzení vlastní výjimečnosti. Díky sociálním sítím má každá Máňa s chytrým telefonem i bez většího talentu potenciál dosáhnout takového věhlasu, o němž si kdysi i králové mohli nechat pouze zdát.

Není to však jednoduché. Konkurence je veliká a přimět někoho, aby ve scrollování zastavil své oční bulvy zrovna na naší fotce je těžší a těžší. Vymýšlíme proto stále bizarnější způsoby, jak zaujmout, odcizujeme se sami sobě a stáváme se více klaunem než čímkoliv jiným.

Ale je to nádherný pocit. Každý lajk, každý nový sledující je jako každé další potvrzení toho, že nás někdo vidí. Někdo nás uznává nebo dokonce obdivuje. Nesmíme ztratit naše momentum a přidáme něco dalšího, třeba ještě více provokujícího!

Pokud nám pozornost od okolí klesá a lajků ubývá, jsme nervózní. Přemýšlíme: Co dělám špatně? Zase změnili algoritmus? Kdo je zrovna ve spotlightu, když ne my? Má snad někdo ještě důležitější dobročinný cíl, ještě zářivější úsměv, odkrytější zadek, větší svaly nebo kvalitnější fotky než my?

Postupně se naše skutečné utlačované já může dostat do tak hlubokého rozporu s tím, co ukazujeme světu, že se „prosdílíme“ až k úzkostem, depresím nebo nervovému zhroucení. Kdo vlastně jsme?

Navíc, sociální sítě obsahují realitu protlačenou přes tak husté síto, že není rozumné je brát příliš vážně. To ale všichni dobře víme. V některých lidech vyvolávají zvláštní formu narcismu, kdy se selfie kamera stává jejich verzí Ivanova zrcátka z Mrazíka. Oni však nemusí být od přírody tak perfektní jako Ivan, stačí jeden, dva nebo tři filtry. Pak se divíme, že jsou všichni ve virtuálním světě tak dokonalí… Na svůj narcismus však nakonec dojel i ten Ivan, pokud si dobře vzpomínáte, co z něj udělal dědeček Hříbeček.

Posedlost vzhledem se může stát dalším z falešných smyslů života nebo dalším nástrojem k získání internetové pozornosti. Jen jdi na pátý kosmetický zákrok, milá dívko (nebo chlapče). Třeba se díky novému nosíku, rtům a výplním na lícních kostech budeš trochu více podobat dokonalé androidce, po které přeci všichni touží. Protože má nejvíce sledujících! A tím bohužel i velký vliv na další mladé dívky a chlapce, kteří ji (jeho) budou chtít napodobovat…

Všichni někdy chceme pozornost, alespoň od určité skupiny lidí. Je to normální, pochopitelné a v souladu s lidskou náturou. Chceme však převážně pozornost čistě za účelem pozornosti, nebo máme nějaký hlubší cíl? Ale jistě! Tohle si dokážeme velmi dobře odůvodnit. Chceme inspirovat, dávat hodnotu, poukazovat na důležitá sociální témata. Může to být pravda, ale nenalháváme si náhodou něco?

„Stejně jako u peněz a úspěchu máme mnohem větší šanci na získání pozornosti, pokud rozvíjíme vědomí vlastního poslání a vytváříme dobrou práci, která přirozeně přitáhne lidi.“ (Robert Greene)

2. požitky

Možnosti, kde najít instantní potěšení, jsou nekonečné. Požitkář nemůže odolat dopaminu, který mu tyto stimulanty dopřávají. Jídlo (zvláště sladké), bezduchý a kompulzivní sex, cigarety, alkohol či tvrdší drogy, nakupování, hry, technologické výstřelky… oh lala.

Výsledky, které stimulanty zpočátku dodávají, však nakonec slábnou. První zkušenost nás potěší, později však pro docílení stejného efektu potřebujeme víc. A víc!

Tyto zdroje potěšení nás mají tendenci posouvat nikoliv k vyšší a zdravější bytosti, ale naopak strhávat dolů do propasti zlosti, nemocí, závislosti a zatrpklosti. Jsou pouhým krátkodobým nástrojem, jak se vytrhnout z obyčejnosti a zdánlivé nudy všedního dne.

Jde o velmi rychlý způsob, jak alespoň na chvilku cítit potěšení. Jenže je to opravdu jen na chvilku. Neměly by se proto nikdy stát hlavním světlem našich dnů, které nás bude pouze rozptylovat od nacházení hlubších rovin naší osobnosti.

3. skupinová identita a názorová hnutí

Podporovat dobrou věc nebo se aktivně účastnit na fenoménu moderní doby je v naprostém pořádku.

A to hlavně „v případě, kdy se do něj nezapojujeme z potřeby uspokojit své ego nebo pro ventilování svých negativních emocí, ale spíše z hladu po spravedlnosti a pravdě, který vyplývá z hloubi naší duše.“ (Robert Greene)

Prostě nás něco opravdu nas*alo a už se nehodláme spokojit s pouhým vztekáním. Tak, jak to měl například Martin Luther King v boji za práva černochů nebo Gándhí ve svém aktivním, ale nenásilném boji za nezávislost Indie. Stejně tak je dobré být skeptičtí a nevěřit automaticky všemu, co říká většina.

Problém máme v případě, když se na svůj nový světonázor absolutně upneme a identifikujeme se s ním. Jako by se kolem něj točil celý náš svět. Mnohdy však nemá s naším skutečným „já“ nic společného, pouze nás vzdaluje a perfektně rozptyluje od nalézání opravdového hlubšího smyslu, které je během na dlouhou trať.

Všimněme si, že takto identifikovaní lidé se leckdy mohou cítit nadřazeni ostatním, kteří jsou mimo jejich bublinu. Podle jejich názoru jsou slepí, bez informací, nevzdělaní, a možná i zlí. Záleží, nakolik jsou ve svých představách ideálního světa radikální.

Lidé potřebují v něco věřit a někam patřit. Náboženství, která dřív tuto potřebu z části naplňovala, však v dnešní době tolik nejedou. V různých obdobích se tak objevují různá „mikrohnutí“, skupiny nebo světonázory, se kterými je možné se identifikovat, nebo na ně třeba naopak nadávat. Většinou netrvají příliš dlouho. Na chvíli se stanou populárními a časem jsou vystřídány něčím čerstvým, více aktuálním či více pobuřujícím.

Příklady

- Nadšenci do konspiračních teorií.
- Extrémní vegani, masožravci nebo jiní vyznavači určitého typu stravování, kteří v podstatě nehovoří o ničem jiném.
- Kauza transsexuálů v USA, kteří až obdivuhodně dokázali otočit jakékoliv slovo v potencionální urážku své nové identity.
- Zarytí fotbaloví (samozřejmě i jiní) fanoušci, kteří si berou osobně jakékoliv tvrzení směřující proti jejich oblíbenému týmu, a jsou schopni se i vzájemně dorvat.
- Extrémní vyhraněnost pro očkování/proti očkování, pro levici/pro pravici…
- Mnoho dalších hlasitějších i tišších názorových „hnutí“ či skupin…

Aneb nač pak hledat jiný hlubší smysl, když už máme v životě důvod, proč se radovat a nad čím se vzrušovat nebo naopak vztekat?

Internet je vynikající nástroj, díky kterému máme přístup k informacím všeho druhu. Dříve, pokud jsme měli zcestný názor, nám lidé v našem okolí dali jednoduše najevo, že jsme mimo. Dnes najdeme na internetu podporu čehokoliv, čemu se zrovna rozhodneme věřit. „Nemyslíme si to jenom my, jsou na to důkazy! Země je placatá, lev je spokojený na tofu a tečka!“

Extrémní identifikací se s nějakým názorem nebo skupinou silně omezujeme své zorné pole, a tím i rozvoj své osobnosti. Pokud narazíme na člověka pod nálepkou skupiny, se kterou nesouhlasíme (např. „masožravec“, „Slávista“ nebo „volič Donalda Trumpa“), můžeme jej automaticky zaškatulkovat jako nežádoucího člověka a dál se s ním nechceme bavit. Podle nálepky tak nevážíme názor druhého a tím směřujeme k ještě k většímu rozdělování společnosti.

Nijak tomu nepomáhají vzájemné urážky na sociálních sítích a odmítání hledání společné cesty i přes odlišné nazírání na svět. Nesmíme zapomenout, že nelze dospět do bodu, kde každý souhlasí s každým. Je potřeba se nějak dohodnout a vzájemně respektovat.

4. status a peníze

Peníze jsou šikovné v tom, že honba za nimi nás dokáže slušně zaneprázdnit. Jejich vidina nám dodává motivaci, důvod k soustředění a sebekázni. Hledat nějaký skutečný smysl? To je ztráta času. A čas jsou peníze.

Lidé, kteří vyhodnotili peníze a status jako svůj hlavní cíl, často volí kariérní směřování, které jim umožní je vydělat co nejrychleji. To může být jedna z našich prvních slepých uliček, která začíná už výběrem školy. Na tuto cestu mohou být nevědomky naprogramovány děti z rodin, které velkými penězi zrovna nepřekypují. Chtějí se mít dobře. Logicky. Honba za penězi se však z dlouhodobého hlediska nesmí dostat do rozporu s našimi hodnotami nebo s našimi skutečnými zájmy, jinak jde o cestu do záhuby. Do života bez života.

Od ostrých loktů po bytostnou znuděnost

Některá odvětví jsou milovníky peněz přecpána k prasknutí. Konkurence je tvrdá a tomu odpovídají i tvrdé praktiky. Cílíme na co nejvyšší sumy na kontě, porovnáváme se s ostatními a považujeme se za něco víc, pokud máme víc. Možná se nám bude slibně dařit, časem nás však předvolá na kobereček utlačovaný vnitřní hlásek. „Proč to vlastně dělám?“ Spolu s ním se může objevit pocit znuděnosti, možná i znechucení. Pokud jsou peníze naším hlavním cílem, nedostaneme se k tomu nejdůležitějšímu – kultivování naší vlastní unikátnosti a našeho ducha.

Tento silný pocit až bytostné nudy na nás dolehne ve vzácných chvílích, kdy jsme sami se sebou, potichu, zbaveni všech rozptylovačů. Právě proto se po většinu času těmito rozptylovači obklopujeme, abychom se pocitem nemuseli zabývat. Je těžké si ho připustit. Bolí to. Tak raději vyhledáváme stále nové a záviděníhodné způsoby, jak v sobě ucítit něco živoucího.

- Obklopujeme se luxusem.
- Vyrážíme po exotických dovolených.
- Sháníme mladší okouzlující partnery.
- Stále zkoušíme nové koníčky, u kterých však dlouho nevydržíme.
- Vyhledáváme extrémní adrenalinové zážitky.
- Potýkáme se se závislostmi, které máme samozřejmě pod kontrolou.
- Mnoho dalšího…

„Tolik lidí je v dnešním světě pohlceno uměle vytvořenými tužbami. Chytáme se imaginárního stébla. Pracujeme čím dál tvrději, stresujeme se, abychom dosáhli víc a víc, ale s jakým výsledkem? Aby se z nás stali právníci a obchodníci? Abychom mohli vydělat hromady peněz a koupit si velký dům nebo luxusní bourák, když štěstí a zdraví koupit nejdou? Takového utrpení jsem viděl spoustu, což je důvodem, proč jsem z takového světa už dávno utekl.“ (Wim Hof)

Navíc u peněz lze jen těžko odhadnout, kdy už máme dost. Pokud odvozujeme svou hodnotu od svého čistého zisku, časem zakopneme. Vždycky totiž někdo bude mít víc. Pokud jsme jedničkou v oboru, stejně nás může předběhnout někdo mladší a energičtější, s nižším pudem sebezáchovy nebo vyšším pracovním nasazením. A to nás bude štvát. Protože nemáme vlastně nic. Jenom ty peníze. A když už nemáme ani je?

„Myslím, že každý by se měl stát bohatým, slavným a splnit si vše, po čem kdy toužil, aby si uvědomil, že to není odpověď, kterou hledá.“ (Jim Carrey)
„Peníze vám dopřejí, že si můžete koupit skvělý věci, pořád však platí to klišé, že štěstí za ně nekoupíte. Vím to z první ruky. To, co hledáte, je pocit naplnění.“ (Tom Biliyeu)

„Je tolik bohatých lidí, kteří se cítí mizerně.“ (Robert Greene)

Dělejme raději to, co nám dělá radost, a dělejme to poctivě. Peníze přijdou. (Snad.)

Nicméně, buďme trochu praktičtější... peníze potřebujeme

Kdo se nachází v práci, kterou zároveň považuje za své hluboké poslání? Haló? A kdo má dostatečný kapitál, aby teď hned mohl bez žaludečních vředů podat výpověď? Málokdo. Bylo by proto dost neuvážené vám tady psát: „Prostě následujte svůj vnitřní hlas! Proč to sami sobě děláte? Proč zůstáváte v práci, kterou nemáte rádi – víte, kolik ztratíte dnů, týdnů, měsíců… děláním něčeho, co vám nedává smysl? Raději běžte za svým snem!“

K čemu by takové řeči byly – abychom se cítili jako budižkničemové? Každý má závazky, někdo více, někdo méně. V drtivé většině nemůžeme svůj dosavadní život jen tak hodit za hlavu, když dopisy s modrým pruhem (a naše svědomí) si nás vždycky najdou.

Můžeme však jedno – převzít naprostou zodpovědnost za náš status quo a učinit rozhodnutí, že něco začneme dělat jinak, třeba ve volném čase. Obvykle přeceňujeme to, co dokážeme za rok, ale podceňujeme nebo si nedokážeme ani představit, co je možné dokázat za 10 let, pokud zachováme disciplínu. Život je dlouhý. Kým chceme být?

5. cynismus a nihilismus

Žádný smysl není. Je to celé jen souhra náhod, absurdní drama, které neznamená nic.

Nihilismus je stále běžnější mimo jiné z důvodu, že se lidé odvrací od náboženských systémů, které dokázaly touhu po smyslu svými doktrínami alespoň trochu uspokojovat. Na existencionální otázku zde byla předepsaná odpověď. Nyní však předepsané odpovědi mnohdy nejsou to, co hledáme, a zůstává pouze otázka.

„Člověk raději přijme prázdnotu za svůj smysl, než aby byl prázdný smyslu.“ (Friedrich Nietzsche)

Cynik je cool, povznesený nad problémy ostatních a navenek působí, že ho nic nerozhodí, protože všechno je přeci jedno. Za tímto postojem se však skrývá velká vnitřní nejistota a strach. Ve skutečnosti se jím zbavuje zodpovědnosti se alespoň trochu snažit, protože něco zkusit s sebou nese i možnost selhání a zklamání, potřebu vytrvalosti a další oběti.

Počítáme je proto za další z „falešných smyslů“ života, které mohou sloužit jako nevalná, ale za to jednoduchá náhražka za hledání skutečného poslání a objevování cesty, která nám bude dělat radost.

když jdeme špatně

Většinou to tušíme. Ozve se takové to trknutí zevnitř, zamrazení nebo nekomfort vycházející z nitra a hlas, který našeptává: „co to sakra děláš“, když se hrneme do kariéry, studia nebo třeba k partnerovi, který není pro nás. Nedokážeme si pomoct. Jsou to krátké neidentifikovatelné momenty, které sice můžeme chvíli ignorovat, ale nakonec se s nimi budeme muset vypořádat. Vědomě, nebo v horším případě nevědomě.

Když však budeme opatrně naslouchat, postupně nás tento hlas navede správným směrem k našemu poslání. Rozhodně to není hlas ega, který chce pozornost od okolí a rychlé uspokojení. Spíše bude chtít něco hlubšího, co budeme chápat jen my.

No jo, jenže zde narážíme na problém. Není úplně jednoduché jej slyšet, když kolem sebe máme tolik dalších hlasů, které do nás hučí svoje poznámky, včetně našeho vlastního ega. Takže není na škodu si chvíli zacpat uši. Zklidnit se, zastavit se. Hlas nakonec naše pozvání přijme, ale bude to stát trochu introspekce a soustředění, než se uráčí přijít. (Jde on k nám, nebo my k němu?)

Když se otevřeme jeho instrukcím, to se teprve začnou dít věci!

Když jej uslyšíte a porozumíte svému smyslu, není cesty zpět. Váš kurz byl nastaven a odchýlení se od něj bude působit úzkost a bolest. (Robert Greene)

Jak se najít?

Je to boj. Téma, na které jsou psány filozofické knihy. Jakkoliv byla touha po smyslu potlačována, stále v nás zůstává. Jak se najít?

Cítíme se jaksi nepatřičně v tomto ohledu někoho navádět. Všechny zdroje se však shodují v jednom. Skutečný pocit smyslu jde vždy zevnitř, nikdy zvenčí. Je proto naším soukromým úkolem jej najít a vynaložit tímto směrem úsilí. Není možné tím zaúkolovat kohokoliv jiného. Žádný guru, žádná kniha, článek, podcast, nic. Nic nám nedá přesnou a jednoznačnou odpověď, může nás pouze jemně navést a otevřít oči různým, nám doposud neznámým možnostem.

Proto se nebojme sobecky zaměřit pouze na sebe. Skutečně rozjímat na svými pocity a nad tím, co nás baví a co ne. Koho obdivujeme. Co nás irituje. Které činnosti nás dokážou pohltit natolik, že se zapomeneme i najíst.

Není nutné to „blbé poslání“ nebo přesně pojmenovat. Nejde o to říct si: „Ano, svůj život zasvětím tomu, že budu hercem!“ a podobně. Málokdo dokáže svou osobnost zapasovat do úzkých, předem vytvořených škatulek. Zapomeňte proto na nějaká slova, zbytečně nás svazují. Stačí, když budete dělat věci, které vás těší, a při nichž máte pocit, že vás někam posouvají (i když třeba ani nevíte kam). Ono to nakonec všechno nějak zapadne do sebe.

Třeba je naší cestou stát se mistry v mnoha zdánlivě odlišných oborech, které později vynalézavě, kreativně (a zatím nepředvídaně) propojíme.

„V tom spočívala genialita Leonarda da Vinciho, který spojil svůj zájem o umění, vědu, architekturu a inženýrství, když se stal mistrem všech těchto oborů.“ (Robert Greene)

Věřte svému vnitřnímu hlasu, čtěte, studujte a zkoušejte vše, co vás zajímá. Experimentujte.

Jemný návod, aneb není na škodu popřemýšlet nad tím:

Čemu jsme se přirozeně rádi věnovali jako děti a co nám jde přirozeně od ruky.

Co nás fascinuje (nebo fascinovalo) natolik, že nás z toho až šimrá v břiše. Respektive nějak nás to přitahuje a nedokážeme ten pocit vhodně popsat, ani kdybychom chtěli. Může být vyvolán sledováním člověka, který v daném oboru skutečně vyniká. Wow! Tyto momenty náhlé fascinace se k nám dostavují bez vnějších příčin. Nikdo nám neřekl: „tohle tě teď bude fascinovat.“ Jsou mimo naši kontrolu a jsou známkou hlubšího napojení na tuto činnost. Zkrátka, jako by si ona vybrala nás, ne my ji.

Ve kterých oblastech nás kritika od ostatních tolik neodrazuje, protože se to přirozeně chceme naučit. Zde však pozor. Někteří mohou mít naopak tendenci se činnosti, která je přitahuje, vyhýbat ze strachu. Strach může pocházet z mnoha příčin – z obav ze selhání, nižšího sebevědomí a pocitu, že nejsme „dost dobří“, nebo právě z obav, že nás ostatní budou odrazovat, neutvrdí nás v našem talentu, vysmějí se nám… Prostě budeme si pokládat mnoho variant otázky: „Co si o nás kdo pomyslí?“

Neodpustíme si proto kratší úryvek (nebo delší citát, chcete-li) z knihy Ledový muž od Wima Hofa, protože se k tématu skvěle hodí.

„Pokud se příliš soustředíte na uznání zvenčí, ztratíte cestu k sobě sama. Zabloudíte. Sebeláska znamená být na sebe hrdý podle vlastních měřítek. Co je vaše maximum? Zatím jděte, ne za maximem lidí okolo. Věřte si. Pečujte o sebe. Ne tím, že budete opatrovat své ego, ale tím, že zůstanete sami sebou ve chvílích, kdy se cítíte vyděšení, nepříjemně či trapně. Ve své lásce k sobě sama zůstaňte klidní. Umožní vám to vidět ostatní jasněji a s větším pochopením. Nesnažte se měnit ostatní, změňte sebe. Myslete jen na svou mysl a ostatním nechte tu jejich. Ukažte jim, kdo jste, svými činy, díky svému přesvědčení. Buďte čistí a transparentní, zranitelní. Kdybych se staral o to, co si o mně myslí jiní, už dávno bych to zabalil.“ (Wim Hof)

Nesmíme zapomenout, že kruh lidí, kterými se nejčastěji obklopujeme, nás silně utváří. Máme kolem sebe alespoň nějaké lidi, kteří jsou na své vlastní jedinečné misi? Takové, kteří podstupují nějaké reálné kroky a nejsou pouhými pohádkáři a snílky? Emoce jsou nakažlivé. Nadšený a motivovaný člověk nás dokáže přirozeně „nakazit“ svou energií, která nás třeba nakopne kupředu na naší vlastní cestě.

Zda tomu dáváme čas a neskáčeme z jedné věci na druhou, protože pak nemáme ani šanci svou vášeň vypěstovat. Tvoří se totiž v dalších fázích učení, kdy už něco víme, umíme a dokážeme si určité věci spontánně spojovat. Ponořme se do toho a často si dopřávejme naprosto nerušený klid na práci.

Zapřemýšlejme také nad tím, co nás nasírá. Aneb už víme, kolik toho ještě nevíme a neumíme (ale chtěli bychom).

„Frustrace může značit, že se sice zlepšujeme, ale naše mysl si stále více začíná uvědomovat, kolik se toho potřebujeme ještě naučit, abychom se posunuli na další úroveň.“ (Robert Greene)

Zda jsme smířeni s tím, že začátky bývají obvykle krušné. Vyzbrojme se growth mindsetem (myšlením k růstu) a vytetujme si do paměti, že toho skutečně dokážeme mnohem víc, než si nyní myslíme. Nebude to však zadarmo.

V čem nám ostatní říkají, že jsme dobří, a pouze my sami o sobě pořád pochybujeme. Někdy je naše vášeň zřejmá pro všechny okolo nás, kromě nás.

Do kterých činností se dokážeme ponořit natolik, že se zapomeneme i najíst. Jedeme bomby. Můžeme zažít i chvilkové, spontánní a na sebe nezaměřené stavy hlubokého pocitu naplnění a štěstí. Tyto stavy A. H. Maslow nazval vrcholnými zážitky („peak experinces„). Dostavují se právě v momentech, když se člověk seberealizuje. Mohou mít různou intenzitu a vyskytnout se v různých souvislostech, kterými může být tvořivá činnost, sport, estetický zážitek, pobyt v přírodě, intimní vztah s druhými lidmi a tak dále.

Zda jsme se nenechali zastrašit velkolepostí našeho snu. Dělejme malé dílčí krůčky kupředu a pomalu se budeme přibližovat ke svému já a tesat se do své unikátní pravé podoby. Klidně i doslova.

Co skvělého se začne dít, když jsme na správné cestě

- Učení není utrpení, protože se učíme něco, z čeho jsme nadšení. Necítíme potřebu se neustále rozptylovat. Tedy, neplatí to samozřejmě vždycky (ženy i muži mají své dny), ale většinou.
- Dokážeme se ponořit do práce a ztratit se ve flow stavech, ve kterých jsme natolik soustředěni, že se nedokážeme zastavit a třeba narazíme až na ono legendární „momentum“, kdy nám jde práce opravdu od ruky. Tvoříme, tvoříme a ani nevíme, kde se to v nás bere!
- Snadněji si pamatujeme, co se učíme, protože k tomu máme vztah (emocionální vazbu), a díky tomu se rychleji zlepšujeme.
- S novými informacemi, schopnostmi v našem repertoáru a nabytým vzděláním přicházejí i nové skvělé nápady, což nás naplňuje ještě větší energií, radostí a uspokojením. S takovým nadšením se další dovednosti učí ještě lépe.
- Jsme si méně nejistí sami sebou, sebevědomí a vnitřní síla roste. Pokud pochybujeme, je to spíše z důvodu, že přemýšlíme, zda jsme skutečně odvedli dobrou práci (protože je pro nás důležitá).
- Víme, kdo jsme. Pokud se dostaneme na scestí, dokážeme spatřit světýlko majáku, ke kterému jsme se chtěli původně přiblížit.
- Můžeme narazit na vrcholné zážitky (viz předchozí kapitola).
- Lépe rozlišujeme konstruktivní kritiku od té zlomyslné. Více nás zajímá kvalita naší práce, než co si o nás blekotají ostatní.
- Nikdy se nenudíme, protože pořád nacházíme dílčí cíle, které si chceme splnit.
- Je to prostě skvělý pocit, že se posouváme směrem k naplnění našeho potenciálu. Máme misi. Cítíme smysl.

závěr

Existuje mnoho lákavých rozptylovačů, které nás pro svou jednoduchost sem tam svedou z cesty při nacházení skutečných hodnot, vlastního poslání a kultivování našeho ducha. Můžeme se kvůli nim i na chvíli ztratit. Lze je zobecnit například na: požitky, pozornost, skupinovou identitu a názorová hnutí, status a peníze a dokonce i cynismus a nihilismus.

Neříkáme, že jsou to apriorně špatné směry. Někdy jsou samozřejmě peníze a pozornost od ostatních vedlejším důsledkem toho, že jsme následovali něco opravdového. Jindy je zase používáme jako nástroj na cestě za naším skutečným smyslem. Činíme tak však vědomě a nic si nenalháváme. Není nic horšího, než lhát sobě samému a neustále se spoléhat na uspokojení zvenčí. Ony někdy ty lajky přestanou chodit, vrásky na povrch nakonec vylezou a ten deal taky někdy prostě nevyjde. Co potom?

Pokud se příliš soustředíte na uznání zvenčí, ztratíte cestu k sobě sama. Zaboudíte. (Wim Hof)

Bylo by krásné umět předpovědět, kam nás kroky nakonec dovedou. Takto to ale nefunguje. Cesta se bude otevírat a ukazovat postupně, jako by se vinula z husté mlhy. Můžeme mít představu, kam jdeme, ale nikdy si nebudeme jistí.

Ještě jednou proto zopakujeme, že není nutné to „poslání“ nebo „smysl“ přesně pojmenovat. Právě naopak. Málokdo dokáže svou osobnost zapasovat do úzkých, předem vytvořených škatulek. Zapomeňte proto na slova, zbytečně nás svazují. Stačí, když budete dělat věci, které vás těší, a při nichž máte pocit, že vás někam posouvají (i když třeba ani nevíte kam). Ono to nakonec všechno nějak zapadne do sebe.

Proto si svou cestu hlavně pořádně užijte. Budeme rádi, když se s námi podělíte o to, jak moc se zlepšujete a jak jste na sebe hrdí. Zároveň doufáme, že to samé budeme pociťovat i my sami o sobě. Jedeme v tom všichni. Držíme palce!

Zdenka & Honza

Ahoj, vítáme vás na stránkách, které jsme založili pro nás a všechny nadšence, kteří chtějí aktivně tvořit („modelovat“) svou vlastní cestu. Optimalizovat své zdraví, mysl přepnout na growth mindset a žít život tak, aby se sebou byli spokojení. Již několik let se vzděláváme v oblasti osobního rozvoje, psychologie, filozofie a aktuálních vědeckých novinek ze světa udržitelného a komplexního přístupu k fitness a stravě: jak mít zdravé funkční tělo do vysokého věku. Snažíme se dávat hodnotu do všeho, co děláme. Baví nás to.